RegistracePřihlášení Napište nám



Určení neznámé elektronky
Návod je osmdesát let starý - ale pořád platný...

Napsal Lampík 12.10.2019



(určeno i začátečníkům)

shlédnuto 12672x rubrika Elektronky pro začátečníky

Obtížně se to čte ? Zkuste text ZVĚTŠIT nebo zmenšit
A nebo si vše prohlédněte černé na bílém
Celý článek si také můžete přehledně vytisknout



V časopise Radioamatér v roce 1946 byl uveřejněn zajímavý článek o tom, jak určit u neznámé elektronky, co je zač. Tento článek jsem si dovolil převzít, mírně upravit a vložit sem - je možné, že bude mnohým renovátorům starých rádií či jiným příznivcům elektronek užitečný i dnes...

Jak určíme vývody neznámé elektronky ? Ohmmetrem nebo citlivou žárovkovou zkoušečkou snadno najdeme vývody pro žhavící vlákno, u elektronek s kovovou baňkou, pláštěm nebo s metalizací najdeme i příslušný vývod. Pozor na to, že ojedinělé typy elektronek mají více nožek spojených paralelně. Vlákno je pak tam, kde Ωmetr nebo zkoušečka ukazují přece jen jakýsi malý, ale nikoliv praktický nulový odpor. Je-li jeden vývod i na baňce, patří u malých elektronek zpravidla řídící mřížce, u větších (vysílacích) zpravidla anodě: jsou-li tu dva, přísluší jeden anodě a druhý stínící mřížce. Dalším úkolem je zjistit správné žhavicí napětí. U skleněných elektronek, nepříliš silně zakrytých kovovým zrcadlícím nebo grafitovým povlakem, přivedeme na vlákno malé napětí z transformátoru a za kontroly voltmetrem je zvětšujeme, až vlákno (u přímo žhavených elektronek) nebo jeho konce. které vystupují z katody, jsou jasné červené, popřípadě katoda temně červená. Protože žhavící napětí jsou normována, rozhodneme tak snadno, která z běžných hodnot je asi správná. Jsou to, jak víme, hlavně tyto hodnoty: 1.2 - 1.9 - 2 - 2.4 - 4 - 5 - 6.3 a 12.6 voltů. Samozřejmě můžeme zároveň měřit i proud, který zkušenému "testerovi" také hodně napoví - velká část elektronek je také určena pro sériové žhavení.

U elektronek s neprůhlednou baňkou je práce horší. Tam zažhavíme nějakým menším napětím a nadále postupujeme tak, jako u skleněných: vyhledáme katodu. Baterii nebo jiný ss. zdroj s napětím asi 20-50 V zapojíme přes miliampérmetr rozsahu 5-20 mA kladným pólem na některý ze zbývajících vývodů patky vyžhavené elektronky, anebo pokud jej má, tak na vývod na vrcholu baňky ať už je to mřížka nebo anoda. Záporným pólem řetězce baterie-miliampérmetr dotýkáme se postupně zbývajících vývodů patky, až miliampérmetr ukáže výchylku. Dotyk, jehož se přitom dotýkáme záporným pólem baterie, je katoda. Nenajdeme-li jej, zvolíme jiný vývod patky pro připojení kladného pólu baterie - ten, který jsme právě opustili, mohl být buď sám katodou, a nebo to také může být volný, s ničím nespojený vývod. U kovových elektronek je také možné, že elektronka není vyžhavena dostatečné, zkusíme proto postoupit k následující hodnotě žhavícího napětí. Pamatujme i na možnost, že by elektronka neměla emisi nebo byla nedostatečné zažhavena (neprůhledná baňka). Když jsme takto nalezli žhavení a určili katodu (bývá na patce zpravidla blízko vývodů žhavících nebo spojena se stínícím pláštěm), je dalším úkolem rozhodnout pořadí ostatních elektrod. Mezi katodu a libovolný z dosud neznámých vývodů na baňce zapojíme baterii a miliampérmetr v sérii zase tak, aby záporný pól byl na katodě. Nato připojíme ke katodě kladný pól jiné baterie a jejím záporným pólem se postupné dotýkáme zbývajících neznámých vývodů. A teď pozor: u některých se po dotyku zřetelně zmenší proud, který udává miliampérmetr. To jsou elektrody, ležící mezi katodou a onou elektrodou, na niž jde + pól baterie s miliampérmetrem. U jiných se nezmění: ty buď leží vně oné kladné elektronky, nebo patří jinému systému v téže baňce (a nebo nejsou vůbec zapojeny).

Tímto způsobem určíme katodu (jako pomocná baterie může posloužit třeba plochá 4,5V)
A takto ostatní elektrody (místo baterie může být třeba stejnosměrný nebo střídavý zdroj 24V)
Podle plochy průmětu anody můžeme odhadnout anodovou ztrátu elektronky


Výše uvedeným způsobem zjistíme: a) které elektrody patři k témuž systému b) v jakém pořadí následují od katody, můžeme tedy nakreslit zapojení oné části elektronky a z něho už víme, že poslední elektroda je vždy anoda, je-li tu jediná další elektroda, je to řídicí mřížka triody, jsou-li tu dvě, je to buď vzácná tetroda, při čemž blíže ke katodě je mřížka řídící a druhá je stínicí, nebo elektronka dvoumřížková, dnes ještě vzácnější, kde první od katody je mřížka prostorová a druhá je řídící, nebo konečně pentoda vf. nebo koncová, jejíž brzdicí (od katody třetí) mřížka je spojena s katodou. Jsou-li mezi katodou a anodou tři vývody elektrod, jde buď o pentodu s vyvedenou brzdicí mřížkou, nebo o hexodu, při čemž blíže k vývodu anody bývá obyčejné společně vyvedená 2. a 4. mřížka, kdežto třetí, směšovací, je od ní dále a první, řídicí, rovněž. Najdeme-li mezi katodou a anodou čtyři další elektrody, jde buď o heptodu nebo oktodu, při čemž nejblíže ke katodě jsou mřížka a anoda oscilátorové části, další je 3. a 5. mřížka se společným vývodem, čtvrtá mřížka je řídicí (vstupní), kdežto šestá (u oktody) bývá uvnitř spojena a katodou. Jsou-li takto všecky vývody patky vyčerpány, jsme s úkolem hotovi a uhádneme, že nepřímo žhavená elektronka tvaru blízkého přijímacím je pro napětí 200-250 V na anodě, přímo žhavená malá přijímací (bateriová) pro 90-150 V. Zbývají-li nějaké vývody na patce, zkusíme zase, zda dávají po připojení + pólu baterie vůči katodě emisi. Je-li tomu tak, patří dalšímu systému, jinak jsou pravděpodobně volné. Má-li jedna vliv na proud druhé, jde zase o složitější elektronku (triodu atd.), ne-li, mohou to být na př. dvě diody. Trocha důvtipu a zkušeností pomůže doložit zbytek informací. Jak odhadneme bez měřicích přístrojů ostatní důležité vlastnosti elektronky? Malé baňky a bateriové (přímo žhavené) elektronky poukazují na anodovou ztrátu řádu 1-2 watty a strmost mezi 1-3 mA/V. Větší baňky u pentod nebo triod znamenají anodovou ztrátu zhruba tolik wattů, kolik činí plocha průmětu anody v cm*, t. j. D . L cm*, kde D je průměr a L je délka anody v cm, což u skleněných, pro větší výkony zpravidla používaných baněk snadno zjistíme. U usměrňovacích elektronek je zase docela zhruba maximální usměrněný proud při napětí do 350 V roven úhrnnému povrchu anod (anody, jde-li o jednocestnou) v cm*, násobenému péti. Porovnání se známými typy zde zase pomůže.

Přesnější údaje lze získat buď měřením na laboratorním zkoušecím přístroji elektronek, anebo po improvisování provozních podmínek s pomocí eliminátoru. Změníme-li mřížkové předpětí o půl voltu, udá příslušná změna anodového proudu právě polovinu strmosti. Víc už k použití elektronky obyčejně nepotřebujeme. Pamatujme jen. že mnohé z těchto elektronek jsou již opotřebované nebo poškozené a proto při zkoušení i používání buďme opatrni tam. kde by jejich vada mohla ohrozit bezpečnost ostatního zařízení.



POUŽITÁ LITERATURA A ODKAZY

[1] Ing. Miroslav Pacák - Časopis Radioamatér - číslo 1/46 (ORBIS, 1946)


Tento článek je původním autorským dílem. Jakékoliv jeho další šíření, kopírování a další využívání elektronickou, či jinou cestou jako celku, jakožto i jeho jednotlivých částí, či souvisejících multimediálních souborů je možné pouze se svolením autora a řídí se platnou legislativou.
-=© KUTILOVO SRS 3.01=-

Diskuse k článku
Zde můžete napsat jakýkoliv dotaz či připomínku - obratem bude zveřejněna.
Můžete také jednoduše poslat odkaz na tento článek svým přátelům !
(Tento článek je kupodivu zatím bez komentářů - buďte první !)

Text komentáře :
Vaše přezdívka :
Kontrola, jestli jste člověk nebo robot :
Jakou zkratku má na mobilu krátká textová zpráva ?
Odpověď :