Zpět na hlavní obrazovkuRegistracePřihlášení Napište nám



Jednoduchý kytarový dozvukový efekt Long-Wire
Praktické využití zpoždění průchodu elektronů v homogenním vodivém prostředí

Napsal RadioMan 02.01.2020



(určeno i začátečníkům)

shlédnuto 5033x rubrika Radiomanovy hračky

Obtížně se to čte ? Zkuste text ZVĚTŠIT nebo zmenšit
A nebo si vše prohlédněte černé na bílém
Celý článek si také můžete přehledně vytisknout



Abychom zde dali prostor zase úplným začátečníkům - zde popisované zařízení je velice jednoduchá věc. Jedná se o dnes už neprávem skoro zapomenutý dozvukový efekt například pro elektrickou kytaru atd. a zvládne ho postavit i téměř úplný laik, protože hlavní a prakticky jedinou "součástkou" kromě konektorů a přepínače je jenom hodně velká špulka stíněné dvojlinky...

Popisovaný efekt totiž (jak jinak, než efektně) využívá prosté fyzikální vlastnosti elektrického proudu a to relativně nízké rychlosti, kterou má pohyb elektronů při průchodu měděným vodičem. Abychom si to trochu přiblížili a vysvětlili to i úplným začátečníkům, vzpomeňme si třeba na krásný a laskavý český film "Obecná Škola". Hlavní dětský hrdina tam jde za svým tatínkem do elektrárny a dívá se z jejího velína, jak se po zapnutí veřejného osvětlení postupně rozsvěcují pouliční lampy v celém městě. až po ty nejvzdálenější. Proudovému impulsu samozřejmě nějakou chvíli trvá, než proběhne drátem, který má mnohdy i stovky metrů a vede k další lampě (rychlost elektronů závisí na mnoha faktorech - jako je třeba teplota, průřez drátu, atd. ale obecně je to obvykle cca deset na mínus čtvrtou m/s. Výsledkem je uvedený krásný světelný efekt tzv. "postupné vlny". No a úplně to samé uděláme i my, akorát že místo dvou kandelábrů natáhneme ten drát mezi kytarou a zesilovačem. Vtip je v tom, že nám z kytary povedou místo jednoho kabelu dva. Jenže jeden z nich bude klasický, třeba třímetrový - a ten druhý bude mít metrů tři sta. Aby se nám do něho kytarista,, křepčící na na stage nezamotal, schováme kabel do nějaké plechové krabice, v niž bude smotaný tak, aby jednotlivé závity byly poskládány "na střídačku", čímž se elegantně samy od sebe vyeliminují případné rušivé signály, které by se mohly do kabelu díky jeho značné délce naindukovat. Na konci u zesilovače pak oba kabely zase přes jednoduchý odporový směšovač spojíme - a je to hotové. Do zesilovače pak totiž bude v jeden okamžik z krátkého kabelu přicházet normální signál a zároveň i signál zpožděný průchodem dlouhým kabelem. Zpožděný signál tedy bude oproti nezpožděnému fázově posunutý (delta T, daná poměrem relativních délek L1/L2 a vektorovým koeficientem tzv. dynamické proudové prostupnosti kN daného vodiče, který je však v tomto případě téměř zanedbatelný, protože se zde bavíme o proudech řádu mikro a miliampérů). No a díky přítomnosti obou dvou smíšených složek pak dostaneme z reproduktorů výsledný zvuk s bohatým prostorovým vjemem, tedy jednoduše řečeno s ozvěnou. To je celé...

Schéma zapojení dozvukového efektu


Rozumně teď možná namítnete - když je to tak jednoduché, proč se to tedy běžně takhle nedělá a vyrábí se už desítky let všechny ty složité a bateriemi napájené digitální "krabičky" ? No dobrá, má to totiž samozřejmě i svoje nevýhody. Jednak je celé zařízení rozměrnější, než jedna malá šlapka s přepínačem a digitálním echem. Podmínkou správné funkce je použití dostatečně citlivého zesilovače, protože průchodem signálu tak dlouhým kabelem, který má navíc poměrně malý průřez, pochopitelně dochází k poměrně značnému zeslabení signálu. Moderní zesilovače jsou ale obvykle citlivé dostatečně, takže použití tohoto principu nic nebrání (však si jen zkuste prstem dotknout nezapojeného konektoru, jaký rachot uslyšíte z reproduktorů, přičemž to jsou ve skutečnosti jenom milivolty brumového napětí, které se naindukuje ve vašem těle). Navíc rozdíl mezi úrovní přímého a zpožděného signálu korigujeme již zmíněným jednoduchým pasivním směšovačem, který zde představují pouhé dva různě velké odpory.

I s další nevýhodou tohoto velejednoduchého efektu se dá žít. Spočívá v tom, že nejde nijak jednoduše regulovat délka zpoždění - to by šlo jedině tak, že bychom v naší kouzelné skříňce měli dlouhé kabely dva, nebo tři a přidali do zapojení nějaký vícepolohový přepínač. Tedy bychom měli kabely třeba dvousetmetrový, třísetmetrový a pětisetmetrový. Jejich přepínáním bychom pak regulovali délku zpoždění. Při vhodně zapojeném přepínači bychom pak případně mohli jednotlivé kabely spojovat i do série, takže bychom v jedné poloze mohli do obvodu zapojit rovnou celý jeden kilometr drátu, což už je přece jenom pořádný kus a tudíž i pořádné zpoždění. Třetí a ta nejzásadnější nevýhoda, proč se to takhle už dneska nedělá, vás samozřejmě asi hned napadne - ano, je to cena kabelu. Pokud byste ho totiž měli kupovat nový třeba za deset korun metr, vyšel by vás takovýto efekt s třistametrovým "zpožďovačem" na tři tisíce, a to je pak digitální echo samozřejmě mnohem levnější, přičemž je menší a dá se pohodlně regulovat. Proto už také podobné drátové dozvuky skoro upadly v zapomnění.

Levné řešení ale přece jen existuje ! Dneska se totiž dají velmi lacino koupit i velká balení kabelů, které byly původně určené třeba pro analogové telefony (telefonní dvojlinka) a nebo pro počítačové sítě 10 Mbit, ale pro dnešní jednogigabytový Ethernet už jsou nevyhovující. Prodejci se jich tedy zbavují za pakatel a kilometrové klubko takového kabelu (který je navíc obvykle stíněný) vyjde na pár stovek. Jenom pozor na jednu věc - tyto kabely bývají vícežilové, takže by se nabízelo třeba vždy na každé straně propojit sousední dvojice a při čtyřech žílách tak "zadarmo" získat vlastně čtyřnásobnou délku, ale jak bylo zjištěno praktickou zkouškou, tak to bohužel moc dobře nefunguje. Na vině je samozřejmě parazitní vzájemná kapacita těsně vedle sebe položených jednotlivých žil - takové dva dráty se uvnitř stínění při tak dlouhé styčné délce chovají jako kondenzátor, jehož reaktance ve výsledku při vzniklém fázovém posuvu (který zde tak pracně získáváme), zavádí do výsledného nízkofrekvenčního signálu poměrně značné nelineární zkreslení a může způsobovat i zakmitávání zesilovače, doprovázené snadnějším vznikem kladné zpětné vazby - projevující se známým houkáním. Použijte tedy z celého kabelu pouze jedinou žílu.



Tento efekt jsme postavili v několika funkčních vzorcích, s různými délkami kabelu a dva z nich věnovali spřáteleným hudebníkům na otestování. Nejvíce se v praxi osvědčil třistametrový dozvuk - při větších délkách kabelu už je pak vyrovnání útlumu problematičtější. Efekt Long-Wire je velmi dobře slyšet třeba hned v několika písních na posledním cédéčku "Víš proč" jihlavské akustické skupiny Oči, v sólových kytarových partech zpěváka Mirka Palečka.



Tento článek je původním autorským dílem. Jakékoliv jeho další šíření, kopírování a další využívání elektronickou, či jinou cestou jako celku, jakožto i jeho jednotlivých částí, či souvisejících multimediálních souborů je možné pouze se svolením autora a řídí se platnou legislativou.
-=© KUTILOVO SRS 3.01=-

Diskuse k článku
Zde můžete napsat jakýkoliv dotaz či připomínku - obratem bude zveřejněna.
Můžete také jednoduše poslat odkaz na tento článek svým přátelům !

(Celkem 3 komentářů)
Text komentáře :
Vaše přezdívka :
Kontrola, jestli jste člověk nebo robot :
Které písmeno je poslední v abecedě ?
Odpověď :



Big_Andy
06.07.2020 22:49
Záleží na průměru drátu ? Já to zkoušel s toho počítačového, sice sem sehnal jen třicet metru ale nějak mi to moc nefunguje, chtěl bych to ke kytaře udělat si to sám.

Karel Mráz
09.07.2020 21:01
Samozřejmě. Čím menší průměr drátu, tím větší odpor klade průchodu elektronů a celkové zpoždění je tím větší. Třicet metrů je málo. Chce to nejmíň sto.

Jirman
01.08.2020 10:43
Nejlepší výsledky dává drát se zelenou izolací z PVC